CZE
Nadační fond UK oslavil na konci roku páté výročí od svého založení. Jak těchto pět let hodnotí a co fondu přeje do budoucna, jsme se zeptali prof. Richarda Hindlse. Významný ekonom, a také úspěšný hudebník, je s fondem jako člen správní rady spjat od jeho začátku. V čem je české nadační prostředí jiné, než to v USA? A jak ho sport připravil na působení v akademii?
Prof. Richard Hindls. Foto: Václava Marková, NF UK
Jste předsedou Správní rady Univerzity Karlovy a členem Správní rady Nadačního fondu Univerzity Karlovy. Kudy vedla Vaše cesta na UK? Protože původně jste byl rektorem VŠE…
Univerzita Karlova je největší a nejvýznamnější univerzita v zemi. Vždy jsem k ní měl velký respekt. Když jsem skončil jako rektor na VŠE, tehdejší pan rektor UK Tomáš Zima mi nabídl členství ve Správní radě UK. To mě velmi potěšilo.
Jak mám srdečný vztah k Univerzitě Karlově jako takové, tak jsem se postupně stal členem dalších orgánů. Jsem ve vědecké radě Univerzity Karlovy, ve Správní radě Nadačního fondu UK, jsem v komisi, která přiděluje uvnitř univerzity granty. Osobně si to velmi považuji, protože je to prostě Karlovka. Působit na Univerzitě Karlově pro mě byla a je velká čest a velká výzva.
V čem to je výzva?
Je to univerzita, která má nejdelší historii, nejvíc fakult, nejvíc oborů. Je významná ve vědě a výzkumu. Mám tady dnes spoustu přátel, které jsem před tím neznal. Beru to jako druh vnitřního uspokojení a výzvu v tom, že to pro Karlovku můžu dělat. Mám hodně zkušeností z působení v akademickém prostředí a jsem rád, že UK mohu aspoň trochu pomáhat a podílet se na jejím chodu. V tom je ta výzva.
Členem Správní rady Nadačního fondu UK jste od jeho založení v roce 2020. Jak hodnotíte těchto pět let?
Je to dramatických pět let. Začátek přišel v nejtěžších dobách covidu, takže jsme se jen obtížně scházeli. Začínali jsme s minimem donátorských peněz. Zamýšleli jsme několik projektů, které se nám poté podařilo realizovat, především ve vztahu ke studentům, kteří jsou nějakým způsobem znevýhodněni ve studiu. Budovali jsme projekt, který se zabýval podporou přicházejících studentů, tedy těch, kteří si přáli studovat po střední škole na Karlovce.
Potom všechno převrátila situace na Filozofické fakultě. Nic horšího se asi nemohlo stát. To úplně od zásady změnilo chod nadačního fondu. Vypnulo to všechny ostatní aktivity. Do nadačního fondu přibylo od dárců skoro 90 milionů korun, které měly pomoci obětem střelby na Filozofické fakultě.
Vznikla speciální sbírka na pomoc…
To nás postavilo před pro nás úplně neznámou věc, hodně emotivní. Všechny síly jsme napnuli sem. Měnila se struktura fondu, přišel pan ředitel, přišla jste vy (na pozici PR, pozn.), přišla paní tajemnice. Kritická situace, která nastala na Filozofické fakultě, vytvořila předpolí pro to, aby vznikl fond na profesionální úrovni. A mohl tak fungovat i poté, co se vrátíme k normálnímu chodu s koncepcí, kterou jsme měli na začátku.
Jaké by podle Vás mělo být pojetí a směřování fondu?
Těch věcí je víc. Je to podpora studentů: podpora těch, kteří potřebují nějakým způsobem uvnitř Univerzity Karlovy pomoc, podpora těm, kteří se na Univerzitu Karlovu chystají.
Velmi citlivá otázka pro mě, podobnou věc jsem řešil i na VŠE, je vztah k absolventům. Alumni je klíčová věc. Nikdo nemá víc absolventů na nejvýznamnějších postech než Univerzita Karlova. Na západ od nás běžně funguje systém práce univerzit se svými absolventy nebo podporovateli a příznivci.
Tady si myslím, že nás čeká ještě hodně neproklestěná cesta a že to nebude jednoduchá věc. Víme, že to bude chvíli trvat. Myslím si, že dostat absolventy zpátky na univerzitu, by nyní mělo být hlavním cílem.
předseda Správní rady UK, člen Správní rady NF UK, člen Vědecké rady UK
ekonom, statistik
bývalý rektor VŠE, bývalý člen Národní rozpočtové rady, bývalý člen Rady ČT
předseda Dozorčí rady festivalu Pražské jaro
Odborností jste ekonom, máte zkušenosti z různých institucí, českých i zahraničních vysokých škol. Jak by z Vašeho hlediska mělo probíhat financování univerzitních fondů a fundraising?
U nás na VŠE to fungovalo trochu jinak. VŠE nemá nadační fond. Tím, že se u nás ekonomické předměty vyučují a řada firem má ve svých ředitelských kancelářích, a poměrně významných kancelářích, naše absolventy, se většinou organizoval napřímo vztah s těmito firmami.
UK má na rozdíl od VŠE velmi diferencované fakulty. Má jich 17, od teologických fakult, přes peďák, až třeba po medicíny a přírodovědu. Asi se nedá očekávat, že teologická fakulta bude mít vztah k byznysu stejný jako třeba Fakulta podnikohospodářská VŠE.
Řada mých kolegů v Nadačním fondu UK se mě ptala na mé zkušenosti z VŠE, ale ony tady nejsou úplně uplatnitelné. Podle mě vede hlavní cesta přes absolventy. Na VŠE to bylo spíš přes firmy, které měly zájem o naše absolventy. Tam se hledaly cestičky, jak se dostanou ony k nám a my k nim.
Univerzitní nadační fondy jsou mnohem běžnější v anglosaském světě. Jak se díváte na jejich budoucnost tady u nás?
U nás jsou teprve v začátcích. Ne každá univerzita svůj fond má. Víme, že je v Olomouci, že je na Karlovce, i některé fakulty mají svůj nadační fond. V USA je postavení univerzit a jejich vztah ke korporátům, k absolventům, ale třeba i ke sportu úplně jiný. Ve Spojených státech, poznal jsem řadu univerzit, se sponzorování děje třeba přes sport. To u nás tolik v oblibě není.
Na své mateřské univerzitě jsem se snažil hodně podporovat studentský sport, studentské kapely, divadlo, různé další spolky a přes ně dostávat peníze. Žádná firma vám nedá peníze na dřevo, každá řekne: „a co mi za to dáš, jaký já z toho budu mít benefit?“ Silná tradice v Česku není. Není na UK, není na jiných univerzitách. Nedá se to srovnávat. Ve Spojených státech, ve Velké Británii mají někteří studenti své přispěvatele. Chce to trpělivě jednat s vedením firem. Univerzita Karlova má co nabízet nejenom ve vědomostech, ale i v pověsti a v zakotvení ve společnosti.
Nadační fond UK má za sebou pět let od založení. Jaké by bylo Vaše přání fondu k tomuto výročí?
Popřál bych mu velmi pestrou strukturu dárců a to, aby dokázal nabídnout dárcům přidanou hodnotu, proč by měli na Univerzitu Karlovu přijít. Nemusí to být jen absolventi. Univerzita Karlova má řadu předností, které nemá žádná jiná univerzita v téhle zemi. Má kvalitní absolventy a studenty, vynikající výzkum. To by mělo být tou cestou, tím světlem, kam by se Nadační fond měl ubírat.
Nevzdával bych se ani toho, že si firmy začnou třeba prostřednictvím Nadačního fondu UK vybírat své budoucí zaměstnance. To se nám osvědčilo na VŠE, že si firmy hledají cestu ke studentům. Jsem si ale vědom, že prostředí v České republice zatím takto příliš není nastaveno a nepůjde to změnit během dvou tří let.
Prof. Richard Hindls převzal v roce 2020 z rukou tehdejšího rektora prof. Tomáše Zimy Zlatou medaili Univerzity Karlovy. Foto: Vladimír Šigut, UK
Jaká oblast podpory je pro Vás osobně důležitá?
Jako rektor jsem mimořádně usiloval o to, aby studenti měli kde se scházet, hrát, zpívat, debatovat. Měli jsme dvě divadla, dva orchestry a sbor. Ten je na UK také. Měli jsme dokonce v extralize ženské mužstvo v košíkové, VŠE hrála proti Brnu či proti basketbalové legendě USK. To je také důležitá cesta.
To bylo úspěšné družstvo…
Naše škola je menší a sevřenější, takže to paradoxně bylo možná jednodušší. Karlovka je pestrá po všech stránkách: po stránce geografického rozmístění, po stránce oborů, fakult, studentů. Myslím si, že tudy by mohla vést cesta. Když nechcete podporovat přímo nějakou činnost studentů při studiu, podporujte jejich zájmovou činnost, jejich studentský život. To bylo vždycky moje motto. Studenti mají samozřejmě chodit do školy, ale je třeba podporovat i jedjich další aktivity.
Dočetla jsem se, že jste také vášnivým fanouškem fotbalu. Dříve jste i hrál. Je pro Vás sport čistě relax, nebo si z něj berete něco, co je pro Vás přínosné v akademickém prostředí?
Sport mě naučil vztahu ke kolektivu. Hráčská kabina, to je velmi tvrdá věc. Vztahy mezi lidmi jsou emocionální, impulzivní. Je to sport. Naučí vás to pozorovat, jak se lidé chovají v zátěžových situacích, v rozdílném prostředí. Hráči jsou různí, i mentálně, hlavně při stresu. To mě naučilo hodně.
Navíc jsem býval muzikant, takže podobně jsem se učil zákonitostem chování i v kapelách. Kapela je také mentálně tvrdé prostředí, stejně jako sport, z hlediska psychické odolnosti vůči tlakům a stresu. Dnes z toho těžím.
Druhá věc je opravdový relax. Chodím se dívat na 6. ligu - 1. A třídu. Samozřejmě fandím, ale užívám si výsledek a průběh hry. Zkoumám, co se uvnitř hry děje. Stejně tak to mám občas i na koncertech. Chodím na ně velmi rád, ale stále studuji, kdo jak hraje, jak jsou poskládány hlasy, jak je vedená basová linka či harmonie. To mi zůstalo, taková muzikantsky analytická práce.
Co se týká hudby, Vy jste byl úspěšný klavírista, získal jste platinovou desku…
Když jsem pro nezdary opustil fotbal, začal jsem se protloukal hudebním světem. Hrál jsem od šesti let a docela mě to bavilo a snad mi to i šlo. Asi bych se hudbou uživil, ale nikdy jsem se jí živit nechtěl. Pak jsme s kolegou Vrátilem, který již není na světě, začali nahrávat a vylezla z toho platinová deska.
To je velký úspěch, k tomu gratuluji.
Je to pro mě velká věc, to musím uznat. Platinovou desku jsme dostali někdy v roce 2012. V té době už jsem samozřejmě vůbec nehrál. Když jsem dělal děkana a pak rektora, tak to časově nepřipadalo v úvahu. A pak mi zavolali, že se v součtu 20 let zpátky odehrálo něco, za co já teď dostanu platinovou desku, to jsem byl příjemně překvapen.
My jsme se dnes spolu sešli k rozhovoru před benefičním koncertem, také proto navazuji na téma hudby…
V hudbě jsem nadále aktivní. Jsem předsedou Dozorčí rady festivalu Pražské jaro, kde se mi podařilo dokonce propojit Univerzitu Karlovu s tímto festivalem. Paní doktorka Hlávková byla nosnou osobou, přenosovým můstkem mezi Univerzitou Karlovou a Pražským jarem. Začaly se nějaké projekty, ale bohužel to dopadlo, jak to dopadlo.
V Nadačním fondu UK neseme odkaz paní doktorky skrze její pamětní fond.
Ano. Doufám, že se mi tyto projekty podaří opět na Pražském jaru obnovit.
Co pro Vás znamená hudba?
Je mi stále velkým koníčkem. Podobně jako u sportu v ní také vidím vztah ke kolektivu. Jsem velmi rád mezi lidmi. Lidé jsou pro mě solí života. Můj záběr v muzice je poměrně hodně široký, dnes vyhledávám klasiku, ale stejně tak obdivuji špičky světového popu a rocku. Původně jsem totiž vlastně začínal jako bigbíťáček ze 70. let. Míval jsem dlouhé vlasy a chodil hrát po nocích. Ale to už mi dnes nikdo nevěří… .
Autorka: Václava Marková